Názory na to, co by mělo být cílem architekta a kam by měla architektura směřovat, se během doby vyvíjejí, přesto lze za stále platné považovat zásady formulované třemi stěžejními body, které formuloval Vitruvius Pollio a na které se architekt musel ohlížet bez ohledu na dobu vzniku stavby. Zaprvé je nutno přihlížet k firmitas, tj. statické pevnosti a stabilitě stavby, tento bod limitují technické znalosti doby a prostředí vzniku stavby. Druhým bodem je utilitas, tj. praktický cíl stavby, jemuž se stavební plány nutně musí přizpůsobit. Třetím bodem je pak venustas, tj. estetický cíl, který je zpravidla poplatný estetickým názorům doby vzniku.
Tyto tři body se víceméně projevily na každé stavbě, přesto procento, kterým byl zastoupen jednotlivý z těchto bodů je velice variabilní.
V současné době se objevuje řada nových požadavků, které souvisí s užitečností stavby. Mezi takové věci lze počítat požadavky na to, aby následný provoz byl co nejlevnější (nízkoenergetické stavby), a zároveň ekonomické požadavky na cenu stavby. Dalším požadavkem moderní doby je soulad s ekologickými zásadami.
Cíle po většinu historie byly realizovány jednotlivými uměleckými slohy, které se odrazily i v architektuře. Tyto slohy byly dominantní na velkém území a rozvíjely se relativně dlouhou dobu. Tento trend byl narušen až ve 20. století, kdy přestaly takové styly existovat, respektive došlo k jejich překotnému vývoji, který způsobil, že vznikla konkurence mezi jednotlivými styly. Architektura se tak osamostatnila od ostatního umění, a ačkoli je jím ovlivňována, není s ním přímo spojená. Tato nejednotnost vedla k tomu, že se nehovoří o stylu, ale o aarchitektonické škole, kterou zpravidla ovlivnil jeden či několik významných architektů.